Tma a já

Před měsícem byla okolo mě jen tma a ticho…

Přesněji řečeno, žila jsem si svůj šestý den týdenního pobytu ve tmě. Byl to pro mě intenzivní a hluboký zážitek, který s tím měsíčním „uležením“ snad dokážu lépe zachytit do slov.  Možná jich bude mnoho, protože dojmy jsou bohaté a nepřeberné.

Jít do tmy nebyl můj okamžitý nápad. Zaobírala jsem se tou myšlenkou přes tři roky, než pro mě uzrál čas a já měla pocit, že tma – to je teď to, co potřebuji zažít a prožít.

Pro nedočkavé začnu koncem. Jaká pro mě tma byla? Nemůžu říct nic jiného než NÁDHERNÁ. Netvrdím, že prožít těch pár dnů bez světla pro mě byla „brnkačka“. Byly náročné chvíle, zvláště když přišlo na řadu dořešit některé složité a náročné situace z mého života. Ale přesto přese všechno to bylo blažené období a ráda se do tmy zase někdy vrátím.

Tma byl hebká a laskavá a cítila jsem se v ní v bezpečí.

Proč jsem do tmy šla? Pár let už mě lákala. Přemýšlela jsem, jestli dokážu vydržet týden sama se sebou ve tmě, tichu a samotě. Co mi tma přinese? Zvědavost by byla asi to pravé slovo. I když po absolvování bych zvědavost jako jediný motiv jít do tmy určitě nedoporučila.

Už v létě jsem se do tmy těšila. A čím víc se čas tmy blížil, tím víc jsem si uvědomovala, na co se těším. Na to, že si odpočinu a dospím. Celý rok pro mě byl velmi náročný, po všech stránkách, především emočně, a já jsem potřebovala čas na oddech.

Tma mě obklopila první den dopoledne. V tu chvíli už jsem měla za sebou hodinku ve slabém světle, kdy jsem se seznámila s prostorem, který budu týden sama obývat. Jakmile tma přišla, tak první co jsem udělala, jsem zalezla do postele a usnula. S malými přestávkami na jídlo, koupelnu a záchod jsem spala skoro 60 hodin – téměř tři dny. Byl to blažený spánek. Další dny jsem, myslím, spala „běžnou dávku“ spánku, alespoň to tak odhaduju. Ale ten dlouhý spánek byl hluboký, posilující a snad i nějakým způsobem očišťující. Ani se mi nic nezdálo, aspoň se nepamatuju.

Při bdění už jsem zůstala ve tmě jen já – s tím, co jsem si do tmy přinesla (nemám na mysli v kufru). Bylo to krásné, složité, euforické, obohacující, smutné, radostné, hojivé, skličující, očišťující, povznášející…

Možná vás napadá, jestli jsem se nenudila. Ne, ani chvíli.

Jsem introvert a trávit čas sama se sebou ve svém vnitřním světě je pro mě běžné a mám to ráda. Takže ležet v posteli na zádech, zírat do tmy a nechat bloumat svou hlavu kde se jí zachce, pro mě není nic nového. Tentokrát to bylo jen mnohem hlubší a intenzivnější. Stala jsem se divákem svého vlastního vnitřního kina a jen s úžasem sledovala, kam všude mě to zavedlo. Bylo to až neskutečné – vzpomínky z dětství, které jsem ani netušila, že je mám, setkání s lidmi, které jsem potkala, a nějak se z mého aktivního vědomí vytratili, spousta situací, které mě potěšily, rozesmály, rozesmutnily i pohladily… Bylo to intenzivní – vnímala jsem vůně, barvy, chutě, nálady, teplo, chlad.

To, co jsem si ve tmě uvědomovala s obrovskou silou, byla bezbřehost času.

Všechen čas světa byl v ty chvíle jen a jen můj. Bylo jedno, jestli mi něco trvá okamžik nebo věčnost.

Ztratila jsem se v čase, přestal být důležitý. A to bylo slastné. Nic jsem nemusela, nikdo po mě nic nechtěl (ani já sama!), na nikoho jsem nemusela reagovat. Byla jsem jen já, nekonečný klid a pocit neskutečného vnitřního naplnění a štěstí. Těžko to popsat.

Zůstal jen přítomný okamžik. Taky vědomé přebývání v tom okamžiku. Jakmile jsem totiž ve tmě ztratila kontakt s tady a teď, spěchala, zlobila se, ztratila jsem potřebnou pozornost, zaručeně jsem do něčeho vrazila, bouchla se nebo bezmyšlenkovitě něco někam položila a pak to nemohla najít.

Uvědomila jsem si, jak se to odráží i v životě „ve světle“, kdy se mi v takových těch chvílích „hlavy bůhvíkde“ přihodí něco nepříjemného, nebo udělám něco, čeho později lituju.

Jídlo bylo jedno velké dobrodružství. Jednou denně jsem si ve vedlejší temné chodbičce po klepajícím signálu „jídlo“ vyzvedla termotašku s jídlem a pustila se do objevování. Jídlo bylo výborné a chutě se bohatě střídaly. V tašce byla termoska s polévkou (pokaždé fantastická!), hlavním jídlem a další krabičky se vším možným. Vždycky jsem pomalu zvědavě otvírala jednu po druhé – ovoněla a snažila se přijít na to, co to je. Někdy jsem musela ochutnat, a ne jen jednou, abych na to přišla. Jídlo jsem si neskutečně vychutnávala a jedla dlooouuuho a pomalu. Krásný zážitek.

Nemám chuť popisovat těžké chvíle, které přišly, abych se porovnala s těžkými situacemi mého života, které potřebovaly mou pozornost. To je pro mě příliš osobní. Nepřivolávala jsem je vědomě, prostě přišly. A já se snažila důvěřovat tomu, že přijde jen to, na co stačím. Netvrdím, že se mi všechno podařilo vyřešit, to ani náhodou. Jen jsem vděčná, že se mi trošku v něčem podařilo poposunout, ani ne dál, prostě jinam. Kde je to v tuhle chvíli pro mě méně bolestné a snesitelnější. Ale jakmile jsem si nějakou takovou situací prošla, dostavil se velmi osvobozující a uklidňující pocit.

Hodně intenzivní pro mě byla „návštěva“ kamarádky, která ve svém vysokém věku trpěla nevyléčitelnou nemocí a už na tom nebyla dobře. Přišla se rozloučit. Bohužel jsem se s ní už nesetkala. Pár dnů po návratu ze tmy, den předtím, než jsme se měly vidět, zemřela. Jsem jí velmi vděčná, že za mnou přišla. Něco takového se mi stalo poprvé.

Pokud se chtěl někdo zeptat na mystično ve tmě, snad je můj zážitek odpovědí. Alespoň pro mě to bylo velmi mystické. Ale tma sama o sobě je mystická. Nese v sobě spoustu tajemství a spoustu odpovědí.

Na druhou stranu, já jsem si do tmy nešla pro mystický zážitek, přišla jsem si tam pro odpočinek a pohojení bolavých míst, především na duši. Obojího se mi dostalo bohatě. Kéž bych si ten klid a pocit „tady a teď“ dokázala udržet i v běžných dnech.

První, co jsem udělala, když jsem se vrátila domů, šla jsem na procházku ven do lesa. Chůze mi moc chyběla. Měla jsem sice možnost chodit asi v délce 5 metrů, což pro mě bylo zhruba 10-12 kroků, ale cítila jsem se přitom jako lev v kleci, když jsem chodila pořád dokola tam a zpět a neuspokojovalo mě to (i když jsem nachodila několik kilometrů, nedivím se, že zvířata v klecích se můžou zbláznit).

Stále by bylo o čem psát, ale už by vás to asi nebavilo. Raději vás pozvu k popovídání o tmě na mých kurzech. Slíbila jsem těm, kteří letos kurz absolvovali, že si příští rok o tmě popovídáme.

Takže se těším na viděnou a na povídání….

Děkuji Břéťovi za poskytnutí fotografií míst, kde můj pobyt ve tmě probíhal

(více www.pobyt-ve-tme.cz).

Děkuji mu za péči, respekt, takt, toleranci. Jemu i paní Jitce za úžasné jídlo, na kterém jsem si vždycky moc pochutnala, těšila se na něj a zpříjemnilo mi pobyt 🙂