Psychické příčiny vetchozrakosti

Vetchozrakost, dříve nazývaná stařecká vetchozrakost, nebo-li presbyopie, bývává klienty popisována jako stav, kdy se jim „prodlužují ruce“. Prostě to malé, titěrné, co mají v rukou už přesně nerozpoznají a musí si to oddálit, aby se obraz zaostřil.

Než začnete číst dál, připomínám svou velkou prosbu. Přestože v případě psychických příčin konkrétních zdravotních potíží se dají najít společné obecně platné rysy, v žádném případě je nelze plně zobecňovat a zevšeobecňovat. Opravdu se nedá říct, že když se děje A, vždy bude následovat B.

Naprosto pokaždé je třeba zohlednit osobní příběh.

Proto vše berte jako inspiraci, téma k zamyšlení. Každý z nás má svůj vlastní příběh, který navazuje na nějakou historii, zkušenosti, prožitky, vzorce chování a každý může reagovat jinak. Příčina jeho potíží může být specifická. A někdy je to detektivní práce se k ní dostat.

Jak vidí vetchozraký…

Vetchozrakost se pojí s dospělým věkem. Dřív se věková hranice pohybovala kolem 50. až 60. roku věku, poslední desetiletí se posouvá stále níž. Už to není potíž „starších“. Setkávám se s ní u klientů už kolem čtyřicítky i dřív. A když vám někdo ve 40 řekne, že trpíte stařeckou vetchozrakostí, člověkem to docela otřese.

A když vám někdo ve 40 řekne, že trpíte stařeckou vetchozrakostí, člověkem to docela otřese.

Tohle snižování věku souvisí se způsobem našeho žití v této civilizaci. Je to o nevhodném přetěžování a celkovém opotřebení našich očí (a nejen jich) a také tím, že jim jen velmi málo věnujeme potřebnou péči a odpočinek.

Když si oči budeme udržovat ve formě a zůstaneme otevření ve svých přístupech k životu, vetchozrakost se nás vůbec nemusí dotknout. Přestože obecně nabízená informace/“pravda“ praví, že vetchozrakosti se nikdo nevyhne a nejde zvrátit, není to tak. To už je ale jiné téma a víc se můžete dovědět třeba na pobytových kurzech pro oči.

Když si oči budeme udržovat ve formě a zůstaneme otevření ve svých přístupech k životu, vetchozrakost se nás vůbec nemusí dotknout.

Vetchozrakost má společná témata s dalekozrakostí, i když její fyziologické příčiny jsou jiné, stejně tak, to je méně časté, s krátkozrakostí.

S dalekozrakostí – zhoršeným viděním na blízko – má vetchozrakost společné téma zlosti, zloby, hněvu, vzteku, nespokojenosti, frustrace… nebudu se opakovat, přečtěte si článek věnovaný dalekozrakosti.

S krátkozrakostí – zhoršeným viděním do dálky – jsou to zase aspekty strachu, obav, nejistoty, vlastní nedostatečnosti… ani teď se nebudu opakovat a odkážu vás na články věnované krátkozrakosti.

Vetchozrakost souvisí především se ztrátou pružnosti čočky, která se pak už nedokáže tak dokonale přizpůsobit potřebám přeostřování vidění na různou vzdálenost (akomodovat). Jde tu nejčastěji o kvalitu vidění na blízko, postupně to můžou být i střední vzdálenosti, někdy i na dálku. Čím jsme unavenější a ve větším napětí, tím jsou projevy citelnější.

Ztráta pružnosti čočky, její rigidita, se odráží v psychice, ale taky se může odrazit v celém těle. Dle slovníku cizích slov znamená rigidita nepružnost, ztuhlost, nehybnost, nekompromisnost, tvrdost, nepřizpůsobivost, zatvrzelost. A to jsou právě vlastnosti, které jsou společné mnohým vetchozrakým.

V tomto věku už jsme svým životem někam došli a začínáme bilancovat, jak jsme na tom. Možná, že elán a nadšení z mládí už vyprchává nebo vyprchal a zůstává únava, snad neochota, nechuť k něčemu dalšímu, novému. Přišla různá zklamání, která nás obrala o sílu, mohla v nás zůstat neurčitá zatrpklost. Možnost o něčem se poučit jsme třeba nevyužili naplno. Chuť učit se nové věci se vytrácí a raději zůstáváme v tom zaběhlém, ať nevyhovujícím, ale důvěrně známém. Daleko raději jedeme v zaběhlých kolejích, než bychom se vydali po nových cestách do neznáma.

Bráníme se čemukoliv novému, změně, nepřipouštíme ji, nechceme ji, zůstáváme v nehybnosti, stagnujeme. Je to pohodlné, dává nám to určitou jistotu. To vede ke stále větší rigiditě. „Museli“ bychom se opět pustit do nějaké aktivity s nejistým výsledkem, riskovat ztrátu pro nás potřebné jistoty. Proto projevujeme nekompromisní postoje a vše odsoudíme předem, aniž bychom udělali krůček ke změně a něco nového vyzkoušeli.

Bráníme se čemukoliv novému, změně, nepřipouštíme ji, nechceme ji, zůstáváme v nehybnosti, stagnujeme. To vede ke stále větší rigiditě.

Postupně přichází stále větší nehybnost a rigidita, která se projevuje v rovině tělesné – v kosterní, svalové, tkáňové ztuhlosti (včetně očí), i v té psychické – kde všude jsme „celí ztuhlí“?

Co bych doporučila, když máte zájem ovlivnit příčiny vetchozrakosti?

Platí tu podobná doporučení, která jsem uvedla v článcích věnovaných dalekozrakosti a krátkozrakosti. Podle toho, jestli se zhoršená kvalita vidění projevuje na blízko (dalekozrakost) nebo na dálku (krátkozrakost). Určitě stojí za to se k článkům vrátit a popřemýšlet o nich.

Je to opět o vnímání sebe sama, svých reakcí, přístupů, chování, pocitů, emocí… abychom se lépe poznali. Protože pak můžeme zareagovat konkrétněji. To je záležitost, na kterou nejsme moc zvyklí. Z naší kulturní matrice se vytratila tradice potřeby vnitřního usebrání, zklidnění, nalezení vnitřního nadhledu nad situacemi, které nás provázejí životem.

Změny, to je téma nad kterým se máme zamyslet. Obecně je lidé nemají rádi, je to přirozené. Přitom změny nám přinášejí nové možnosti, otevírají nové obzory a šance. Díky nim se měníme, učíme, rosteme, nevracíme se ke stejným chybám, pokud jsme ochotni se poučit.

Jakákoliv změna nás vede netušenými směry. Stojí za to překonat strach z toho, co nového nám přinese. Můžeme se zlobit na okolí, že nás do změn tlačí, ale i na sebe, že nejsme schopni se do změn pustit.

Otázky „proč už se mi do změn nechce?“, „proč raději setrvávám stále ve stejném?“, „co by mi změny vlastně vzaly a přinesly?“ jsou určitě na místě. Možná se bojíme přiznat si, že za tím vším je častokrát jen naše setrvačnost, lenost, pohodlnost, nechuť, obavy, nejistota, ztráta pohodlí, na které jsme zvyklí…

Změna přístupu, jednání, uvažování, prožívání, náhledu na život nebývá snadná. Jsem ale přesvědčená, že stojí za to. Vyžaduje to naši odvahu, ochotu opustit zažité, překonat únavu, pocity křivdy, beznaděje. Už tím se měníme.

Je prokázáno, že lidé, kteří se neuzavírají novému, cestují a objevují nová místa, hledají nové zkušenosti, dovednosti i ve zralém věku, jsou déle mentálně svěží, vypadají a jednají mlaději než se očekává od lidí jejich věku, a s tím se váže i kvalita vidění.

Když tohle vše propojíme a podpoříme postupy pro regeneraci a harmonizaci funkce očí, můžeme očekávat zlepšení nejen v kvalitě vidění.

Příště se budu věnovat astigmatismu.

Zdroj foto: vlastní archiv

Hana Vynohradnyková
Vím, že zhoršené vidění není konečná. Vím, že to jde napravit. Když jsem to dokázala já, dokážete to i vy. Kdo jsem si přečtete tady>> Pořádám kurzy na obnovu zraku, kde Vás vše potřebné naučím. Pokud máte zájem zlepšit si své oči, je tento kurz výborným prvním krokem. Můžeme se propojit i na online konzultaci nebo můžete využít možnost individuální práce. Více o kurzech se dozvíte tady>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.