Díváte se?

(článek si můžete poslechnout v audioverzi)

Hloupá otázka, co? Jasně, že se díváte. Jenže jde o to jak. Aby vše fungovalo jak má, je zapotřebí věnovat svému dívání, a tedy tomu na co se dívám, pozornost.

Běžně se okolo sebe díváme mechanicky, nepozorně, s myšlenkami bůhvíkde a to má na fungování očí a získaný obraz světa okolo nás nedozírné následky.

Jak se dívat? S plnou pozorností soustředěnou v přítomném okamžiku. Tak, aby nám neutíkaly myšlenky. Vnímat obrazovou podobu světa okolo sebe, jeho tvar, barvy, pohyb, proměny… bez posuzování, hodnocení, očekávání. Prostě vidět obraz s plnou pozorností takový jaký je v jeho rozmanitosti a bohatosti. Soustředit se na to. Být v přítomnosti a plně vnímat. Je jedno kde jsme, vždycky má svět kolem nás nějakou obrazovou/vizuální podobu. Někdy je hodně rozmanitá, někdy méně. Ale nějakou má neustále.

Díky tomu donutíme mozek plně informace zpracovávat. Bude vědět, že oči jedou naplno a potřebují fungující metabolismus, aby všechno zvládly. Proč to všechno?

Vědci se domnívali, že náš zrakový systém funguje jako jakýsi fotoaparát sbírající informace z okolního prostředí a tvořící v naší mysli představu podobnou fotografii. Náš pohled na svět ale není fotografický. Je to konstrukce našeho mozku, tak proměnlivá a tak přesvědčivá, že se zdá být přesná. Ale někdy přesná není.

Také právě proto o kvalitě našeho vidění nerozhoduje jen oko. V oku je 80% všech vstupních receptorů klasických smyslů předávajících informace do našeho mozku. Na hmat, sluch, čich a chuť připadá po 5%. Mozek si informace ze sítnice přebere, vyhodnotí a na základě nich, ať už vědomě, či nevědomě, rozhoduje.

Vědomé pozorování barevného obrazu je velmi kreativním úkonem mozku, při kterém musí v koncentrované akci souznít zcela rozličné úseky mozkové kůry. Informace o tvaru, barvě a poloze objektu se totiž zpracovávají paralelně ve zcela odlišných, hierarchicky vystavěných a vzájemně propojených mozkových centrech.

To se při automatickém mechanickém vnímání světa okolo sebe děje jen velmi omezeně. Mozek „šetří energii“ a nabídne v tu chvíli snadnější cestu – vytáhne informaci uloženou v naší „knihovně“. Víc se k tomu vrátím dál v textu.

Teď se vraťme na začátek lidstva. Kdysi dávno v lidské historii se člověk díval okolo sebe především z důvodů přežití. Aby nebyl uloven. Aby ulovil nebo nasbíral potravu. Aby si opatřil úkryt pro svůj bezpečný spánek a před nebezpečím. Aby komunikoval. Věnoval velmi bedlivou pozornost tomu, co okolo sebe vidí. Pokud ne, mohlo ho to stát život. Zajímal ho celý obraz, všechny detaily a s touto pozorností viděné předával svému mozku, který vše aktivně zpracovával. Pro mozek oči velmi intenzivně pracovaly. Ne, že by si tento proces sám uvědomoval, tak se to prostě dělo. Žil to.

Tento způsob vnímání/vidění můžeme nazvat jako vizuální. Dnes se jím většinou dívají jen velmi malé děti a lidé patřící ke zbytkům národů žijících přirozeným způsobem života. Což se netýká běžné populace žijící v civilizovaném světě.

V civilizaci žijeme v relativně bezpečném prostředí, ve kterém si můžeme dovolit pohybovat se jen s okrajovou pozorností, přitom jsme spíš ponořeni do svých myšlenek, uvažování a představ. Pohybujeme se a díváme mechanicky. Mozek v tomto režimu využívá „knihovnu obrazů“ vytvořenou od dětství. V průběhu života ji neustále doplňujeme.

Zamyslete se nad tím, že kdykoliv vidíte něco nového, neznámého, vaše pozornost se rázem zbystří. Pořádně si to prohlédnete, zajímá vás to. Ať už z jakýchkoliv důvodů. Jakmile to vidíte opakovaně, už tomu takovou pozornost nevěnujete, přejdete z vědomého na mechanické vnímání. Z této knihovny nám při mechanickém dívání se na základě pár základních vizuálních vjemů/bodů mozek stále dokola nabízí, abychom si vybrali, co vidíme.

I v civilizovaném světě potřebujeme trefit do cíle své cesty, ale můžeme si dovolit nebýt při tom v plné pozornosti. Vlastně nebýt v přítomnosti. Výjimkou jsou místa, která neznáme, jsme tam poprvé, cítíme se v ohrožení. Během těchto chvil aktivně doplňujeme zmíněnou „knihovnu obrazů“. Nicméně, stále přikládáme větší pozornost spíše intelektuálnímu obsahu viděného – posuzujeme, očekáváme, hodnotíme a nesoustředíme se tolik na obraz samotný, na jeho vizuální podobu. Vybíráme si, co chceme vidět, na co se chceme dívat. Hodně toho naprosto opomíjíme.

Zároveň mnohem víc zatěžujeme oči, soustředíme na práci na blízko a opět se víc zaměřujeme na intelektuální obsah. Proto tomuto pohledu budeme říkat intelektuální vnímání/vidění.

Oči jsou s mozkem propojeny na mnoha úrovních. Od toho se také odvíjí výživa pro oči. Mozek řídí fungování našeho těla na základě zpětnovazebného proudění informací z těla do mozku a odpovědí z mozku k výkonným orgánům. Z těla přichází informace, mozek vyhodnocuje a příslušnou odpověď posílá zpět, aby tělo reagovalo potřebným způsobem. Je to velmi složitý, sofistikovaný a nesmírně rychlý děj.

Je relativně známou věcí, že náš mozek se řídí pravidlem „kdo nepracuje, ať nejí“. To se týká taky našich očí. Aby mozek vyhodnotil, že oči pracují, musí mu posílat právě tu spoustu vizuálních informací, které je nutné vnímat se soustředěnou pozorností zaměřenou čistě na obraz. Ten intelektuální tok myšlenek, který pohled doprovází, není potřebnou informací o práci očí.

To znamená začít se dívat jako pravěký lovec. Vnímat obrazovou podobu světa okolo nás – tvar, barvy, lesk, pohyb, proměnlivost, rozmanitost… bez hodnocení, posuzování, očekávání, asociací. Bez toho nepřetržitého proudu myšlenek co to vlastně vidíme, k čemu to je, na co to je, kolik to stálo, jestli se nám to líbí nebo nelíbí a tak dále. Potřebujeme aktivně rozproudit sled vizuálních obrazů, vjemů vnímaných s velkou pozorností.

Prostě tak, abychom při dívání nepřemýšleli nad ničím jiným, nezaměřovali se na intelektuální souvislosti vizuálního vjemu, asociace. Ostrost obrazu není důležitá. Ta je důležitá pro náš intelekt, ten má potřebu vidět vše ostře. I neostrý obraz má svou vizuální podobu a ten se soustředěnou pozorností vnímaný je obsahově vydatnější informací, než mechanicky přijatý ostrý obraz. Pro aktivaci očí je vhodnější dívat se bez brýlí a čoček.

Navíc nám tento způsob dívání se pomůže k tomu být v přítomnosti. Spousta se toho dnes namluví o tom, že je třeba žít a být v přítomném okamžiku. Jenže jak na to… Oči nám v tom skvěle pomůžou. Dívat se se soustředěnou pozorností totiž nemůžete ani v minulosti, ani v budoucnosti. Pouze a jedině teď, v přítomnosti. Stejně jako dýchat můžete jen v přítomnosti. Tohle má dívání s dýcháním společné.

Protože je nám vlastní intelektuální vnímání světa, mozek nedostává příslušné množství informací, aby spustil plně funkční metabolismus v očích odpovídající jejich náročné práci. Proto jsou naše oči jak podvyživené, tak zanesené toxiny. Metabolismus není jen cesta živin do očí, ale také odvádění vzniklého metabolického odpadu.

To všechno společně s opotřebením očí, nadměrným nevhodným přetěžováním očí, nedostatkem relaxace očí i celkově, nerovnoměrnou prací okohybných svalů, nedostatečným využíváním periferního vidění, upřednostňováním vjemů z jednoho oka na úkor druhého, psychickými zátěžemi a mohla bych dále pokračovat, vede ke zhoršování zdravé funkce očí a celkové kvality vidění.

Správný způsob dívání se a příslušná aktivace a propojení mozku a očí je základ. Je to základ, na který navazuje spousta dalších dějů. A nefunguje-li správně základ, hroutí se vše nad ním.

Ze začátku může být složité si zpět přivyknout věnovat okolnímu světu plnou pozornost. Jsme tak zvyklí neustále přemýšlet, že zbavit se tohoto zlozvyku není snadné. Samozřejmě, že potřebujeme spoustu věcí promyslet, naplánovat, připravit, ale v myšlenkách není nutné setrvávat neustále. Naopak. Zjistíte, že díky soustředěnému dívání se vám podaří postupně mysl zklidnit. S tím přijde uvolnění psychické i fyzické. Uvolní se napětí ve vašem těle i mysli a budete odpočívat.

Až se to všechno zpátky naučíte (protože jako děti jsme to uměli, než nás rodiče a společnost „domestikovali“, abychom vyhovovali fungování společnosti), bude to snadné a přirozené. S tím budete oči trénovat průběžně během svého dne, aniž byste na to museli myslet a hlídat to.

Mozku se to asi ze začátku moc líbit nebude. Bude se bránit. Bude pro vás nejspíš náročné udržet dlouho tak nezvyklou aktivní pozornost. Hlavou vám poběží myšlenky typu „mě to nebaví“, „to je nuda“, „je to nesmysl“, „tohle nefunguje“ a spousta dalších. To se váš mozek bude bránit nezvyklé aktivitě a bude se snažit vás od této činnosti odradit. Můžete se cítit ze začátku unavenější. Pro mozek je zpracování všech těch nových informací obrovský energetický výdej, ten se může projevit únavou fyzickou. Proto se brání. Vydržte.

Díky tomuto procesu a neuroplasticitě mozku postupně přetvoříte jeho fungování. Změníte stereotyp dívání se a vytvoří se nové nervové spoje/synapse pro zpracování takového kvanta informací. Navýší se tím i mozková kapacita. S tím se pojí lepší koncentrace, paměť, orientace v prostoru, rovnováha… Časem vám to vůbec nepřijde náročné, nezvyklé. Mozek i oči jsou na to nastavené, jen jsme to zapomněli. Potřebujeme jim to připomenout.

Tohle je základní postup pro obnovení kvality fyziologického fungování svých očí a zlepšení kvality obrazu pro všechny typy vad – krátkozrakost, dalekozrakost, vetchozrakost, astigmatismus. Ale je podporující i při složitějších onemocněních očí, protože aktivuje správný metabolismus v očích a posiluje propojení oko – mozek v rámci nervového systému. Na tento postup navazují všechny další.

Tohle a mnohem víc učíme své klienty na našich pobytových kurzech pro oči.

Základ je na Kurzu I., upevnění a aktivní trénování na Kurzu II. Jestli nejste týmoví hráči, nevadí, je možné pracovat i individuálně. Ale z letitých zkušeností hned říkám, že největšího pokroku dosáhnete na pobytovém kurzu. Sami doma si totiž nikdy nevěnujete tolik času jako na kurzu. Svou roli hraje i to, že se vymaníte ze svého běžného prostředí, stereotypů, víc se uvolníte. A síla skupiny podobně naladěných lidí vás zároveň lehce vytáhne tam, kam se sami budete dostávat s většími obtížemi.

Literatura:

Mozek, duše a tělo/Neurobiologie psychosomatiky a psychoterapie – Johann Caspar Rüegg

Sedm a půl kapitoly o mozku – Lisa Feldman Barrettová

Posilování stresem/Cesta k odolnosti – Pavel Kolář

Zdroj foto: vlastní archiv