Kafe s Pánembohem

Nikdy jsem nebyla ranní ptáče. Miluju spánek a ráno se obvykle přemlouvám, abych se vykutala z postele.

Když se mi výjimečně podaří vstát dřív, pochvaluju si, že ten den je celý takový delší a víc si ho užiju. Jenže vstávat dřív se mi moc nedaří…

Až poslední dny se budím kolem páté, odpočatá a s chutí vstát (teda někdy je ta chuť slabší…)

Právě dnes bylo to „Ráno“. Bydlím u lesa, okno bylo celou noc dokořán, vzduch voněl, slunce vycházelo a ptáci si mohli hrdélka roztrhnout jak vítali ráno.

První odměnou byl pohled z okna kuchyně na hýla jak se krmí pampeliškovýma semínkama – vyzobával je z jedné odkvetlé pampelišky za druhou. Byl nádherný a netušila jsem, že tohle hýlové dělají 😉

Prostě mě sluníčko mě vytáhlo ven. Chviličku po šesté už jsem kráčela po lesní cestě, abych se podívala jak sluníčko vystupuje na oblohu. Byl lehký opar, sluneční paprsky prosvěcovaly les, svěží zelené lístky a bylo vidět, jak lehounké paprsky jako prstíky hladí čerstvě kvetoucí borůvčí. Cítila jsem se lehce, zhluboka jsem vdechovala voňavý vzduch… Nepopsatelná nádhera.

Domů jsem se vrátila v povznesené náladě. Během krátké doby se venku zatáhlo a najednou přišla mlha. Po nádherném slunečném ránu s modrou oblohou nezbyla ani stopa. Teda žádná viditelná, zůstala ve mně. Ten pocit si stále nesu a prosvěcuje mi ten teď už šedivý den.

Kdysi prý někdo prohlásil, že procházka lesem, to je jako dát si kafe s Pánembohem. Tak přesně to jsem dnes ráno udělala. Cítím se poctěna, povznesena a mám pocit hluboký pocit vděčnosti.

Myslím si, že Pánbůh nás na to kafe zve kdykoliv, jen si neuděláme čas…

Foto: vlastní archiv