Psychické příčiny krátkozrakosti I.

Pro ty, kteří si to pletou: krátkozrakost (myopie) znamená, že vidím dobře na blízko – jsem krátko-zraká/ý, ale na dálku to není nic moc.

Než začnete číst dál, mám na Vás jednu velkou prosbu. Přestože v případě psychických příčin konkrétních zdravotních potíží se dají najít společné obecně platné rysy, v žádném případě je nelze plně zobecňovat a zevšeobecňovat. Opravdu se nedá říct, že když se děje A, vždy bude následovat B.

Naprosto pokaždé je třeba zohlednit osobní příběh.

Proto vše berte jako inspiraci, téma k zamyšlení. Každý z nás má svůj vlastní příběh, který navazuje na nějakou historii, zkušenosti, prožitky, vzorce chování a každý může reagovat jinak. Příčina jeho potíží může být specifická. A někdy je to detektivní práce se k ní dostat.

V minulém článku jsem shrnula, jak působí psychika na naše vidění obecně. Dnes už budu konkrétnější.

Krátkozrakost je téma dětského věku, její vznik se obvykle váže na zkušenosti v dětství a dospívání. Souvislosti nás někdy mohou zavést až k prenatálnímu období, protože to co prožívá matka v těhotenství, to s ní prožívá i její dítě.

Je to téma spojené se strachy, obavami, frustracemi, pocity vlastní nejistoty a nedostatečnosti… že nebudeme dost dobří a tím pádem nebudeme milováni, hodni pozornosti a lásky ostatních.

Z hlediska dospělého může jít o „banální“ záležitost, ale z pohledu dítěte se častokrát jedná o těžko řešitelný problém. Dítě ještě nemá dostatek zkušeností s jednáním v různých situacích a právě v této se může cítit naprosto bezradné a osamělé. Možná se stydí a neumí si říct o pomoc. V danou chvíli nenachází řešení.

Pokud jde o situaci, která se uděje jednou, dvakrát a pak ho přestane tížit, pak to není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy se situace, třeba i v různých variantách, opakuje dlouhodoběji.

Dítě si pak pro sebe začíná vytvářet různé ochranné vzorce chování, které se s ním mohou táhnout až do dospělosti. Uvízne v kolejích určitého typu chování a reakcí. Tento vzor reakce pak dospělý použije v situaci, kdy se cítí ohrožen podobně jako kdysi v dětství. Jen ta situace je „dospělejší“.

Obvyklé je, že se děti (a platí to i pro dospělé) stahují do sebe, do svého bezpečného prostoru, kde je nic neohrožuje.

Pro krátkozraké je charakteristické introvertní chování. Kontrolují své pocity, vlastně vše mají rádi pod kontrolou, můžou být velmi pečliví až „perfekcionalisté“, což jim poskytuje další kontrolu. Také můžou být opatrní až bojácní, svět jim může připadat jako nebezpečné místo a proto žijí opatrně, strach snáší ve vysoké míře. Touží po shodě, nemají rádi změny. Chtějí být „dobří“, úspěšní, oceňovaní ostatními. Zdráhají se vidět svět takový jaký je. Krátkozraké najdeme spíše uzavřené ve světě fantazie, knih, nebo aktuálně virtuálním světě počítačů.

Vidí výborně na krátkou vzdálenost, ale to co je dál a mohlo by je ohrožovat, to vytěsní. A tak je to i s viděním…

Krátkozrací rodiče mívají krátkozraké děti

Dospělí své „krátkozraké“ obavy můžou přenést na své děti. Dokonce je můžou přenést na dítě ještě před narozením nebo v prvních letech jeho života. Provází je neustálé obavy a starosti – v těhotenství z budoucnosti, porodu, kojení, aby bylo dítě v pořádku, v dalších letech, že by se mohlo zranit, onemocnět, zemřít, ztratit se, jestli se mu bude dařit, bude úspěšné… Jako rodiče mohou být krátkozrací prostě přehnaně opatrní.

Děti toto nastavení vnímají. Převezmou od rodiče náhled, že svět je nebezpečné místo a podle toho se zařídí. Začnou se chovat opatrněji. Samy od sebe se zabývají činnostmi, které nejsou tak nebezpečné, stahují se do sebe.

V mnohých případech je také postihne krátkozrakost. Pak se v rodině traduje předsudek, že se u nich krátkozrakost dědí. Slýchávám „u nás v rodině jsou prostě všichni krátkozrací, co s tím naděláte…“ Zatím jsou v pozadí převzaté vzorce chování, které ke vzniku krátkozrakosti vedou.

Pak se v rodině traduje předsudek, že se u nich krátkozrakost dědí.

Krátkozrakost nás obvykle doprovází až do dospělosti. Obavy, nejistoty, strachy nás běžně provází životem. Můžeme mít strach z budoucnosti, že jsme se špatně rozhodli nebo rozhodneme, nedokážeme včas a správně zareagovat, z nedostatku peněz, obavy o své blízké, z nemoci, osamění, smrti… Paradoxně i strach ze strachu může být příčinou. Nezdary a pocity odlišnosti mohou tyto strachy i v dospělosti posilovat.

Záleží na tom, jaká je naše reakce. Pokud máme „ochranný“ vzorec z dětství, může být nezměněným přístupem dál posilován. To vše pak může vést k ještě větší uzavřenosti a pečlivé ochraně soukromí. Krátkozrakost se může zhoršovat.

Krátkozraký si vytváří bariéru před okolním světem. Tou pomyslnou bariérou můžou být i brýle, které si kvůli krátkozrakosti nasadil. Bez brýlí si můžou připadat zranitelní, jakoby sundali ochranný štít.

Znám to sama ze své zkušenosti i od klientů z kurzů. Přestože jsem se sama zbavila dioptrií, trvalo mi ještě léta, než jsem brýle úplně odložila. Cítila jsem se bez nich nesvá, příliš „obnažená“, na ráně, a to mi ubíralo na sebejistotě. Bylo třeba na sobě zapracovat, abych brýle opravdu dokázala odložit.

Podobné pocity sleduji i u klientů. Na kurzech se pohybujeme a cvičíme bez brýlí. Když chci, aby klienti brýle odložili, vnímám u nich podobné strachy, jaké jsem prožívala já.

Specifickým impulzem pro vznik krátkozrakosti může být škola. Ta na děti klade obrovské nároky. Dítě se snaží uspět, což nemusí být snadné. Ambiciózní rodiče, kteří na děti tlačí, aniž berou v potaz síly a schopnosti dítěte, tomu moc nepomáhají.

Mohou na své děti klást velké nároky, které v dětech posílí jejich obavy. Děti můžou mít kvůli tomu pocit, že nikdy dostatečně nevyhoví, nenaplní představy rodičů, nejsou dost dobré.

Dlouhodobý standard výuky na školách (od našeho dětství moc změn nenastalo, jde převážně o nesmyslné memorování místo podporovaného samostatného myšlení a rozvíjení přirozené zvědavosti a chuti dětí učit se nové věci) přispívá k tomu, že se můžou přidávat pocity znechucení, nudy a potřeba úniku před ní, ztráta motivace, smyslu, vynucená kázeň. Následovat může trvalý nezájem o učivo, celkový stres i komplikované vztahy se spolužáky, případná šikana. Dítě se před tím vším snaží uniknout. Častokrát to bývá nejsnazší právě do svého vnitřního světa, kde je skryto a chráněno před ostatními.

Odhaduje se, že zhruba u 20% dětí končících základní školu se objevuje krátkozrakost. U středoškoláků se číslo pohybuje už na 40-60% a u vysokoškoláků na 60-80%.

Samozřejmě zde nehrají svou roli pouze psychické příčiny, ale přidává se přetíženost očí při práci na blízko. Při práci na blízko se totiž dlouhodobě namáhá zaostřovací síla ciliárních svalů, což může v průběhu času vést ke krátkozrakosti. Pokud do svého denního programu zařadíme vyrovnávací a relaxační postupy pro oči, můžeme potížím předcházet. Ke zhoršování zraku přispívá taky nedostatek pobytu na čerstvém vzduchu, nedostatek přirozeného denního světla a další faktory.

Výskyt krátkozrakosti vzrostl v průběhu několika generací.

Dnes se někdy již mluví a píše o epidemii krátkozrakosti. Odhaduje se, že v současnosti trpí krátkozrakostí zhruba 30% světové populace^*, ale je předpoklad, že do roku 2050 bude v populaci zhruba 50% krátkozrakých^*.

Pokračování v článku Psychické příčiny krátkozrakosti II.

^* Světová zdravotnická organizace. Dopady myopie a vysoké myopie. Společná zpráva Světové zdravotnické organizace a Brien Holdenova Institutu pro zrak. Celosvětové vědecké setkání na téma myopie. Univerzita Nového Jižního Walesu, Sydney, Austrálie, 16.-18. března 2015.